Oia místo nejkrásnějších západů slunce

Nejkrásnější zápdy slunce světa jsou ty v městě Oia (čti Ija). 


To vám řekne každý Řek. Mimo to se informaci dozvíte z každého tištěného  průvodce ostrovem. Pokud by vás minuly tyto dva zdroje informací v samotné Oie se vše bezpečně dozvíte. Každá kavárnička, restaurace či terasa vybízí k tomu dát si sklenku vína a pozorovat, jak oranžová záře zalévá městečko na skalách.

Naopak málokdo z místních prozradí, že vás tenhle zážitek bude stát notnou dávku trpělivosti a několikahodinnové mačkání v davu lidí.



Měli jsme v plánu vyrazit odpoledne. Projít si Oiu a poté zapadnout do kavárny či ulovit místo na skále a pozorovat, jak slunce končí svou pouť. Jenže davové šílenství není nic pro nás, a tak jsme dali na rady sousedů z hotelu a vyrazili hmed ráno po snídani. Člověk míní, život mění, znáte to...


Cesta do městečka byla sama o sobě zážitkem. Prožili jše trochu adrenalinu, když jsme viděli, jak se místní řidiči nemažou s dopravou. Červená nečervená jede se dál, jízda v protisměru zcela běžná věc... no řeknu vám řídit bych tu nechtěla. Projížděli jsme serpentinami, brada nám padala a dech se tajil. Otvíraly se nám božské výhledy na nekončící modré moře, pár bílých domečků a nad náma se tyčily skály červené, jako korpus dortu red velvet. 



Oia nás překvapila tím, jak je malá. Typickým rysem je množství úzkých uliček, které jsou do sebe spletené jako vánočka. Je tam taky dost schodů. To by vám zas řekl Maty. Pro vozíčkáře ideální místo na výlet (haha). Uličky jsou lemovány malými krámky s všemožnými šperky, cinkrlátky a místní keramikou. Ta mé srdce uchvátila natolik, že jsem si domů koupila krásnou, ručně dělanou misku na své ranní kaše. 






Uličkami sme zabloudili až k místnímu mlýnu, který nám otevřel neopakovatelný výhled na celou Calderu. Tyčila se tam pyšně v celé své velikosti a sahala až kdoví kam. Sem tam byl vidět malý ostrůvek, kousek dál spala sopka. Něco tak naádherného jsem ještě neviděla.

Polykali jsme tu nádheru plými doušky. 





Zamilovala jsem se. Do té nekončící modré nádhery. Do bílých domečků s modrými stříškami. Do kostelíků, kde na vás dýchá útulno. Do místních lidí, kteří jsou tak moc srdeční. Do klidu, který mě v tu chvíli zalil duši. Do vděčnosti, kterou jsem cítila. Do tohohle jedinečného okamžiku (štěstí). 

Santorini je ostrov, který se vám vryje do srdce.




Máte ve svém srdci taky takové místo? 

Mějte se krásně, Vaše






You Might Also Like

0 komentářů

Vaše komentáře mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech a dělají mi ohromnou radost. Děkuji za ně!