O tom, jak medvídek Teddy dostal cukrovku a všechno mě o ní naučil - Sweet diabetic Day

O tom, jak medvídek Teddy dostal cukrovku a všechno mě o ní naučil

Je to přesně 21 let, co po tomhle světě chodím s tím nejvěrnějším parťákem. Je to moje sladká "kámoška" cukrovka. Nevím jestli je to přesně na den. Každopádně vím, že před 21 lety jsem v zhruba v tomhle čase přišla k diagnóze Diabetes Mellitus I. typu. 

Vzpomínám si na to zcela přesně. I po těch letech cítím, jak byt voní po mandarinkách, ve vzduchu jsou cítit vánoce a vítr štípe do tváří. Bylo kolem Mikuláše, bylo mi 5 let a taky byl zrovna týden, kdy jsem pobývala u taťky. V televizi dávali pohádku Dívku na koštěti, já se cpala mandarinkama a jahodovým kakaem. Pamatuju si, že jsem jich ten večer spořádala fakt hodně. Byly taaak moc dobré. Na mandarinky jsem ulítlá od mala. Ze svého oblíbeného hrníčku jsem usrkávala horké kakao a vychutnávala si svou oblíbenou pohádku. Všechno bylo fajn, jedinou vadou na kráse bylo časté nutkání na malou. Pamatuju si, jak mě řezal močový měchýř a jak jsem každých 5 minut lítala čurat. Bylo to šílený. Než jsem přešla z koupelny do obýváku už jsem zas letěla zpět do koupelny. Taky jsem měla šílenou žízeň, pila jsem a pila. V tomhle rytmu probíhal celý večer. Taťka byl přesvědčený, že jsem nachlazená a že se to zlepší. Koneckonců všechny testy od doktorů vyšly negativní. Večer jsem natáhla svoje oblíbené růžové pyžamo, vzala si velkého plyšového kačera a šla do hajan. 



Pak už si toho moc nepamatuju. Všechny další vzpomínky jsou jako v mlze. V noci mi bylo fakt špatně a několikrát jsem zvracela. Měla jsem zimnici a nemohla jsem ani chodit. Z dálky ke mně doléhal taťkův hlas. S někým pořád telefonoval. Záblesk stromů a několik hlasů rozléhajících se po chodbě. Tolik jsem chtěla otevřít oči a všem říct, že je slyším a zeptat se, kde vlastně jsme. Snažila jsem se, ale pamatuju si, jak mě tělo zradilo a já prostě nemohla, přes všechnu tu snahu, říct ani slovo a oči byly tak těžké a nešly otevřít. Pamatuju si to čiré zoufalství v mé hlavě. Myslím, že to byl den, kdy jsem pochopila jaké to je, když vám funguje mozek, ale tělo nereaguje. A přesně tohle bylo to poslední co si pamatuju...

Otvírám oči a všude kolem je tma. Za mou hlavou je sklo a další postele. Snažím se posadit ale nejde to. Koulím očima sem a tam. U hlavy mi trůní můj oblíbený kačer a nad hlavou mám zavěšené dvě velké lahve s divnou tekutinou. Záhy zjišťuju, že mám v každé ruce jednu kapačku. Nevím kde jsem, proč tam jsem a proč tam nejsou rodiče. Upadám do hlubokého spánku...

Po několika hodinách (možná dnech), se od sestřiček dozvídám, že jsem v nemocnici na JIP oddělení. Pláču a pláču. Ne od bolesti, ale ze strachu, kde mám rodiče. Dodnes si pamatuju ten sžírající strach, dezorientaci a zoufalství. Nechápala sem, kde mám mamku a taťku. Proč tam nejsou se mnou? Sestřička mi vysvětluje, že jsem nemocná a že mamka přijde zítra na návštěvu. Stejně se jí pořád dokola ptám, kdy dojde a proč tu není se mnou. Sestřička se mnou má svatou trpělivost, odpojuje mě od kapaček a přenáší do rezavé vany s teplou vodou. 



Následující dny za mnou s železnou pravidelností chodí mamka i taťka. Většinou se u mě střídají. Aby jste tomu rozuměli, v té době už byli rozvedení a v jedné místnosti nebyli schopní být spolu dýl než minutu (a fakt nepřeháním). Mamka mi donesla puzzle červené karkulky. Mělo hodně dílků, tuším 50, což bylo v mých 5ti letých očích fakt strašně moc. Během pár dnů ho umím poskládat poslepu. Bavila jsem se tím každou návštěvu. A to puzzle se mi, kupodivu, nezhnusilo. Zamilovala sem si ho. Narazit na něj dneska v obchodě okamžitě ho kupuju. Svým způsobem se mi po něm stýská. 

Na JIP jsem strávila hodně týdnů. Pár dnů před Vánoci jsem byla přeložená na "normální" oddělení. Kolem mě se začalo točit více doktorů a sestřiček. Rodiče se mnou někdy v nemocnici přespávali a učili se spoustu věcí. Každý den mě píchali do prstu takovým odporným "hříbečkem" a sbírali krev do zkumavek. Taky mi několikrát denně injekčními stříkačkami píchali tekutinu do těla. Prý to byl inzulín. Pochopila jsem, že mi onemocněla slinivka břišní a už neumí produkovat inzulín. A tak si ho budu muset 4x denně píchat. Dostala jsem ilustrované pohádky. Ale ne ty běžné, které četly ostatní děti. Já měla "cukrovkářské" pohádky. Pohádku o medvídkovi Teddym a o tom jak dostal cukrovku. Tyhle pohádky mi pomohly pochopit, co je Diabetes Mellitus I. typu, proč si musím píchat injekce a co se stane, když si jich nepíchnu. 


  • Vánoce jsem strávila v nemocnici. Dostala jsem pračku na oblečky pro panenky Barbie. Fakt prala a byla boží!
  • Domů jsem se dostala v průběhu ledna. 
  • Mojí poslední sladkostí byly babičiny perníčky. 
  • Nemohla jsem pít kakao (protože bylo sladké a to jsem nesměla) a tak jsem to každé ráno obrečela.
  • Měla jsem velkou spoustu plyšáků. Ono když nemůžete dítěti dávat sladkosti začnete mu dávat hračky. 
  • Pohádku o tom jak medvídek Teddy dostal cukrovku mám schovanou dodnes.
  • Můj nejoblíbenější seriál byl Klokan Skippy
  • Mojí nejoblíbenější knížkou byl Lví král. Uměla jsem ho zpaměti a stránky jsem otáčela přesně podle textu. Všichni doktoři si mysleli, že umím v 5ti letech číst a sem děsně chytrá. 
  • Soud zrušil střídavou péči (týden u mamky a týden u taťky) a nařídil nový režim. Napevno jsem zůstala u mamky a k taťkovi jsem jezdila na víkendy jednou za 14 dní.
  • Na Dívku na koštěti se od diagnozy už moc nedívám. Připomíná mi ten den, kdy jsem upadla do komatu.

Odborná literatura definuje Diabetes Mellitus neboli cukrovku jako autoimunitní onemocnění, kdy jsou buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulín, ničeny vlastním imunitním systémem člověka. 

Já jsem po 21 letech přesvědčená, že jsem cukrovku nevyhnutelně dostat musela. Byla to přirozená reakce těla na nadměrný stres a šílené období. Od mých 3 let se rodiče hádali, došlo i na bití, zavírání do tmy, "únosy", psychické vydírání... O mě se roky přetahovali u soudu, byla mi nařízena střídavá péče, která pro mě představovala nepopsatelný stres a pocit strachu. Myslím, že cukrovka mě svým způsobem zachránila. Rodiče se začali soustředit (alespoň částečně) na mě potažmo na to, abych se uzdravila a byla v psychické pohodě. Soud v důsledku událostí jednou provždy rozhodl, že zůstávám v péči mamky a k taťkovi budu jezdit jen na víkendy jednou za 14 dní. Hádky sice pokračovaly nicméně v menší míře a mně se značně ulevilo. Už jsem nemusela denně zodpovídat rodičům, psychologům, soudním znalcům a dalším odborníkům u koho chci bydlet a proč. 



Díky cukrovce jsem poznala spoustu skvělých lidí, kteří žijí se sladkou parťačkou taky. Poznala jsem, že v tom nejsem sama. V mnoha směrech mě cukrovka posílila, stala jsem se zodpovědnější, dospělejší a především jsem pochopila, že jsou na světě mnohem horší onemocnění. A že nic není tak strašné, jak se na první pohled zdá. 

Tenhle svůj příběh nepíšu proto, aby jste mě tu obdivovali nebo litovali. Píšu jej protože tím chci ukázat, že ať se nám stane cokoliv strašného, jsme to my, kdo určuje, jaký budeme mít život a jak se k událostem postavíme. Taky pro to, aby jste viděli, že každá mince má dvě strany a že všechno není jen sluníčkové a strašně fajn. Aby jste viděli, že i já jsem jen člověk, který má ty své špatné dny, brečí a přeje si mít alespoň jeden "zdravý" den, zajít si do cukrárny a přejíst se indiánkama. A taky proto, aby čerství diabetikové věděli, že v tom nejsou sami a že jsme si tím hnusným obdobím prošli všichni. Protože to mnohdy stačí, aby bylo líp. 

Krásný sobotní večer, Vaše

¨


You Might Also Like

6 komentářů

  1. Je super, že si se rozhodla se také podělit o svůj dia příběh, nikdy jich není dost a věř mi, že to pomáhá. Vím to. :) Když jsem ho četla, hodně mi to připomínalo ten můj příběh i slovy a slovními spojeními. Může to být tím, že se všichni cítíme v tu danou chvíli úplně stejně, nebo tím, že si četla ten můj příběh a některé věci ti opravdu přišli stejné. Může to být i náhoda. Hodně zdraví a dobré glymči :) Karolína

    https://www.ok-makeup.cz/category/cukrovka/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, Karolíno,

      děkuji za zpětnou vazbu :). Věřím, že mnohým dia človíčkům můžou takové příběhy, hlavně na začátku, hodně pomoci a nasměrovat je. Ukázat jim, že cukrovkou život nekončí, ale začíná :).
      Co se týče podobnosti příběhu myslím, že hodně věcí vnímáme jakožto "diazačátečníci" podobně. Ty pocity, emoce, strachy a velké otazníky máme každý asi podobné :). Zkrátka první dny po diagnóze je proces vyrovnávání "podobný".

      Krásné glykemky i tobě a povedený nový rok!

      Jituš

      Vymazat
  2. Přesně nějaký takový příběh by člověk potřeboval v prvních dnech po diagnóze slyšet - věčná škoda, že ho jen sestry straší všemi možnými i nemožnými katastrofálními scénáři. :) Ale on si každý na ten pozitivní přístup musí přijít asi sám.. Tak ať Ti (a nám všem) vydrží ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moje milá čtenářko,

      pravda je to. Většinou je člověk, zvlášť po diagnóze, "motivován" případy jak nejhůř může dopadnout. Kdyby se to vzalo za opačný konec bylo by i v té nemocnici o kapku líp :).

      Krásné dny a povedený rok 2017 přeju.

      Jituš

      Vymazat
  3. Ahoj, dneska jsem objevila tvůj blog a budu s chutí číst :) nedávno jsem si říkala, jestli vůbec má nějaký diabetik svůj blog :o) Jsem diabetikem nějakých 24let, mam doma dvě děti a pořád se v tom placam... I přes ta léta :) měj se krásně, ja jdu procházet články ;)

    mavám z Liberce,
    Safienka
    www.safienka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Safienko,

      život s tou naší sladkou kámoškou je prostě jako jízda na horské dráze. Jednou jsme na hoře a jednou si to míříme zase střemhlav dolů. důležité je se ale nevzdávat a naučit se s cukrovkou žít. Každý máme někdy dny, kdy se v tom plácáme. A není jich určitě málo :) I já tohle znám a myslím, že to k životu s cukrovkou prostě patří :)

      Jsem ráda, že si našla tenhle blog a že tě možná pošťouchne a naučí tě mít cukrovku zase o kousek raději :).

      Mávám z Olomouce, hezký večer. Jituš

      Vymazat

Vaše komentáře mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech a dělají mi ohromnou radost. Děkuji za ně!