Smutek z loučení a radost z vítání

Sedím opřená zády o zeď, která mi chladí záda v dalším z parných dní. V našem malém bytě už nic není, kromě pár posledních banánovek s drobnostmi. Bytem se rozléhá ozvěna prstů, které mi běží po klávesnici jako šílené. Tolik pocitů, myšlenek, emocí. A především vzpomínek, které se mi honí hlavou. Vzpomínek na všechny ty vzlety i pády, které jsem tu prožila...

Prázdné zdi jakoby začaly povídat všechny události, které se tu za ty tři roky udály. Byly to chvíle plné štěstí, ale najdou se i momenty, které byly protkány bolestí, slzami a zklamáním. Chvíle, kdy jsem si sáhla až na dno a musela pochopit, že se z něj vyškrábu zpátky pouze vlastními silami.






Vstupenka do samostatného života
Vzpomínám si na tu euforii, kdy jsem, ještě s bývalým přítelem, vstoupila do bytu, který voněl novotou. Dny, kdy jsme spali jen na staré rozvrzané posteli, která se s každým vašim pohybem nebezpečně kymácela. V bytě byl starý nábytek, nejspíš po babičce majitele. Ale já měla i přes to ohromnou radost. Neměla jsem totiž peníze nazbyt, abych si byt rázem vybavila moderně a podle svých představ... Dlouhý seznam věcí, které byly potřeba do bytu pořídit, smontovat a upravit, aby se z bytu stal ten pravý domov nám visel na očích ještě hodně dlouho. Každý hřebíček, nový obrázek nebo jákakoliv malá drobnost, ať už to byla lampička nebo nové závěsy, mě naplňovaly neuvěřitelnou radostí a štěstím...



Bez práce nejsou koláče
Vzrušení a zároveň obavy z nové práce, do které jsem ihned po přestěhování ze stísněného studentského bytu, nastoupila. Přijali mě v den mých narozenin. Pamatuju si to naprosto přesně. Bylo teplé letní odpoledne. Zrovna jsem si s bývalým přítelem a jeho bráchou dopřávala vynikající oběd v naší oblíbené restauraci v centru Olomouce, když zazvonil telefon a... ,, Slečno Šrůtková, gratuluji, byla jste vybrána na pozici asistentky sociálního podniku...´´...Ta radost byla nepopsatelná... tolik štěstí najednou. Svou první výplatu jsem z velké části investovala do zútulnění bytu. Chtěla jsem, aby jsme to měli, alespoň v rámci možností, pěkné a útulné.

Učit se, učit se
Seminární práce, prezentace, úkoly, zkoušky a testy byly mou denní popracovní náplní. Zatímco mí spolužáci se věnovali svým koníčkům a chodili na bujaré párty, já chodila z práce do školy, ze školy domů, dělala úkoly, studovala a u toho se starala o domácnost. Pro všechny jsem byla mimoň. Já si ale tu cestu vybrala a nikdy jí nelitovala... právě naopak. I přes tu neskutečnou dřinu jsem ji milovala.

Když se láska vytratí
Na ty méně šťastné dny se ale také nezapomíná. Když vás doma denně vítají výčitky za to, že jste v práci, po příchodu se staráte o domácnost a u toho děláte školu namísto, aby jste se plně věnovala své drahé polovičce. Situace, kdy hledáte tomu druhému práci, ale žádná nabídka není dost dobrá. Když se živitelem rodiny stanete vy a téměř všechno leží na vašich bedrech... finančně, psychicky, fyzicky. Pomáháte a snažíte se rozdat a i přes všechnu tu snahu nejste dost dobří a je to málo... Najednou ztrácíte pevnou půdu pod nohama a dostanete se do slepé uličky. Tolik probrečených nocí, nejistoty a strachu. Zklamání, které přechází v přesvědčení, že na sobě musíte makat, protože si vás ten druhý jinak nezaslouží... když se ze vztahu stane závod a vy zapomenete, kdo jste a co chcete...



 I pád na hubu tě posune vpřed
Ten den začal jako každý jiný. Vstala jsem po 6 ráno do práce, dala si snídani a kafčo a šla do plnit pracovní povinnosti. Diář mi, nasmlouvanými konzultacemi, praskal ve švech. Mně to ale nevadilo. Milovala jsem tu práci. Po práci se stavíte v obchodě nakoupit a do tašky přihodíte kvalitní lahev vína. Je třeba si sem tam udělat pěkný večer ve dvou...
V bytě je podivné ticho. Srdce začne bít na poplach. Jakoby to všechno tušilo. Volám chodbou na pozdrav a hlásím, že mám překvápko pro fajn večer. Odpověď ale stále nepřichází. Píchne mě u srdce a vyschne v krku. Proběhnu do pokoje. Na první pohled je vše při starém. Na židli je přehozené domácí tričko, na stole leží pár rozházených knih, na zemi se válí přítelovi ponožky... Pak mi sklouzne pohled na ložnicový koutek, který je, jako vždy, ledabyle ustlaný. Zrak se mi zastaví na kousku papíru. Snažím se racionálně uvažovat a zhluboka dýchat. Pomalu se začtu do prvních řádků a zbytek už nevnímám. Mé tělo jede na autopilota... Sesouvám se k zemi, a po tvářích mi stékájí slzy. Tělo se třese a já nemůžu popadnout dech. Pláču tak nahlas a tak dlouho až padnu vyčerpáním...Z minuty na minutu se mi život obrátil vzhůru nohama... Na krku mi zůstal celý měsíční nájem... Zůstala jsem sama...na všechno...



Přátelství, to je někdy víc než láska
S partou dobrých přátel kolem sebe je vždycky život barevnější. Jsou vaší rodinou, kterou si vybíráte sami. Podají pomocnou ruku, když ji nejvíc potřebujete.
Do batohu naházím pár nejdůležitějších věcí a odjíždím na 4 dny na chatu. Kromě starých přátel poznávám i nové. Najdou se mezi nimi přesně ti, které potřebujete a osud vám je šikovně zavál na vaši cestu. Je to člověk, který vás nesoudí, ale bere vás takového jaký jste. Povídá si s vámi, na nic si s vámi nehraje. A najednou vám připomene, kde je vaše místo. Věří vám což je to nejcenější, co můžete od druhého člověka dostat. Zvlášť, když se ocitnete v lapálii. Stojí při vás a přes to, že se skoro neznáte víte, že se o něj můžete opřít a kdykoliv se na něj obrátit.
Za necelý rok se k vám stěhuje a společnými silami obracíte byt vzhůru nohama a předěláte v něm, co se dá...



Uplynul další rok a my zvedáme kotvy a stěhujeme se za lepší budoucností o dvě křižovatky dál. Zanedlouho oslavíme druhé výročí našeho společného života. A já jsem za tu šanci, kterou mi osud, bezprostředně po té facce, kterou jsem musela dostat, dal, nesmírně vděčná. On mě totiž přivedl zpátky na mou životní cestu, na které jsem se před tím tak nějak ztratila...



Můj malý, tmavý byt zůstane v mých vzpomínkách. Byl důležitou etapou v mém životě, která mě naučila zakousnout se, i v těch nejhorších chvílích, a nedovolit, aby mě strach z prohry vyřadil ze hry.

Nevzdávejte to. Nikdy. Ať se děje, co se děje. Vyplatí se to, věřte mi.

Vaše

You Might Also Like

0 komentářů

Vaše komentáře mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech a dělají mi ohromnou radost. Děkuji za ně!